Proč psát?

Úplně prvním argumentem je, že můj a váš mozek prostě nepoberou všechno. Chtě nechtě nepoužíváním informací spojení mezi neurony zeslábne a věc jako kniha Starship Trooper od Robert A. Heinlein úplně zmizí z mysli. Už v podstatě nevím, o čem to bylo. Na jednu stranu můžu zajásat, že si ji můžu v důchodu zase přečíst, ale třeba se budu chtít taky věnovat jinejm věcem. Možná snažit se nechodit močit tisíckrát za noc, nadávat v dlouhý frontě v lékárně nebo všem vysvětlovat, jak to bylo za mejch mladejch let lepší.

Druhým je formování svých myšlenek. V podstatě taková forma rubber duck debugging. Popsat myšlenku pomůže ji lépe interně zformovat, ozdrojovat a lépe samotné problematice porozumět. Zvlášť když je potřeba ji zformulovat tak, aby byla pochopena i lidmi mimo tuhle starou klávesnici.

Třetím argumentem je jazykové cvičení. Momentálně můj primární pracovní jazyk je angličtina a doma typicky nemluvím v mateřštině o vývoji software, rozpínání vesmíru a tak. Ta sofistikovanější čeština pak trochu dřevění, hloupne. Takže šáhnout po anglickém slově při rozhovoru v češtině není vyjímka. A to je přece trochu smutný. Angličtina není tak hravá, tvořivá.

Čtvrtým argumentem jsou příští generace. Příkladem buď pradědův deník, který jsme loni našli. Bylo zajímavé číst si myšlenky mého předka, toho jména prvního. Před sto lety se žilo tuze jinak a trochu vidět svět z pohledu vašich předků přinese přeci jen trochu jiný pocit, než když čtete deník někoho cizího nebo dokument o “tamtěch” lidech. Převážně to ale byl jen takový záznamník událostí než proud myšlenek prvorepublikového ředitele tkalcovny.

Suma sumárum, význam to má. A když už nutně ne tolik pro mě, tak pro ty příští. Třeba pro ty co se teď haštěří o lego, nebo třeba pro ty další.